České Švýcarsko

Snad ta ves byla pohřbena v době, kdy se tu zastavili na pouti z Velké Moravy velební kmetové, kteří Milčanům v původním jazyce kázali nové náboženství. A na to nemohl zapomenout kníže Bělimír, když se musel často chopit meče proti Němcům, které toto náboženství sem vnášeli násilím a jiným jazykem.

Zato manželka Bělimíra Mílina, která pocházela z kmene sev. Luticků, pyšně prohlašovala, že tu bydlí odjakživa a také ona toto nové náboženství nenáviděla a sama se účastnila bojů. Když pak její muž záhadným způsobem skonal, sama se postavila v čelo Milčanům a vládla jim pevnou rukou. Sama prý vodila lid do boje ve zbroji svého muže a válečné štěstí jí přálo. Oporou jí byl věrný zbrojnoš Kolvrat, který tajně doufal, že si ho zvolí za muže.

Když pak Němci zřídili na hranicích vojenskou marku a do čela jí postavili rozhodného muže, tu mnoho kmenů odpadlo a poddalo se mocnému sousedovi. Ne tak Míliny; nedbala rozumného hlasu své mírné švekruše Česlavy a chystala se k boji přesvědčena, že zvítězí a založí mocnou slov. Říši s náboženstvím starých předků.

Ale i unavený lid měl málo nadšení pro další boj, také věrný Kolvart vyslovoval pochybnosti k nelibosti své velitelky. A tam došlo k nerovnému boji na břehu Zalatviny mezi Lobendavou a osadou Severní. Mílina chtěla dodat zmužilosti svému malému voji a pustila se sama příliš vpřed. Ale marná a zoufalá byla její odvaha. Brzy se octla sama ve středu nepřátel, byla jimi sevřena. Statečnost jí nebyla moc platná a raněná do prsou kopím padala z koně. V tom okamžiku si uvědomila neblahý osud a proklela své zbabělé soukmenovce, aby nikdy nad tímto územím nevládli. A tak zbytky bývalého početného srbského lidu žijí severně odtud, ale v Milčansku se již nikdy srbsky nemluvilo.

Zdroj: podle rukopisu Dr. F. Němečka, Muzeum Děčín

« Zpět