České Švýcarsko

Když ještě byl Děčín obehnán hradbami a mocné brány bránily přístupu do města, měli zde mistři pekařští a řezničťí své zvláštní lavice.
Jednoho den přišla do řeznické uličky vodní panna, aby si tu nakoupila. Náhle stanula ve své červené sukénce a kazajce, s nazelenalými, rozcuchanými vlasy, před jedním z řezníků. Mistr se jí zeptal, které maso by chtěla - a víla ťukala prstíkem nejprve do jednoho kusu, pak do dalších, až si konečně jeden z nich vybrala. Jakmile však jej držela v rukou, náhle se rozhodla pro jiný, pak ještě pro jiný a znovu - až řezníkovi docházela trpělivost. Nakonec vše odmítla a poslala již nevýslovně rozzlobeného mistra pro úplně jiný druh. Jakmile jí ale byl přinesen a odseknuta patřičná váha, panna vzala kousek do rukou, chvilku jej potěžkávala a pak pomalu položila zpět ke špalku. To již hněv řeznického mistra neznal mezí. Uchopil sekeru a výhružně sekl po vybíravé žínce, v tom svém rozčilení však tak nešťastně, že jí usekl prst. Víla se dala do usedavého pláče, ale dříve než zmizela, u Labské brány, zvolala na řezníka hrozivým hlasem: "Tebe si budu pamatovat!"

Mistr měl od té chvíle neustále na paměti hrozbu vodní žínky a vyhýbal se každé vodě, aby zabránil neštěstí, neboť na Děčínsku každý věděl, že kdo vílám nějak ublížil, nebo je jen urazil, musí jim přinést oběť - svůj vlastní život. Uplynulo mnoho času a řezník se již konejšil, že vše bylo zapomenuto a on vyvázl z moci vodních sil.

Jednoho dne si to vesele vykračoval do blízkých Folknářů za prací. Brzy byl se vším hotov, a protože se schylovalo k bouřce, rychle se rozloučil s hospodářem a zčerstva si to vykračoval k domovu. Prudká bouře ho ale zastihla ještě na cestě. Z oblohy se v hustých proudech lil déšť a na cestě se doširoka rozlévaly kaluže hnědavé vody. Řezník upaloval před nepohodou, co mu jen kulaťoučká postavička dovolila, a když již byl u samého města, smekla se mu v tom chvatu noha po kluzkém jílu a on prudce padl obličejem do jedné z kaluží, v níž utonul. Kletba vodní žínky jej tak zasáhla na otevřené silnici - svou oběť si vodní duchové nenechali ujít.

Zdroj: Phdr. Jarosala Beránek, okresní archív v Děčíně

« Zpět